Upíří jeptišky útočí

by Sebastian Komárek

Baltimore 2: Prokleté zvony (Comics Centrum 2018)
Mike Mignola, Christopher Golden, Ben Stenbeck

Snad ani ten nejvíce asociální a okolí ignorující český komiksový fanoušek si nemohl nevšimnout faktu, že se v poslední době s „Mignolovkami“ pytel roztrhl. Nové díly Ú.P.V.O., dotisky Hellboye, jeho velká omnibusová vydání, atakdále atakdále. Nyní Comics Centrum tuzemským čtenářům přináší již druhý díl grafického rozšíření Mikeova původního ilustrovaného románu Baltimore aneb statečný cínový vojáček a vampýr, tentokráte s podtitulem Prokleté zvony (v angličtině Baltimore: The Curse Bells; ve Spojených státech původně publikován v sešitové formě mezi srpnem a prosincem 2011). Tedy, ve skutečnosti je nutno poznamenat, že komiks je výsledkem spojení sil jak Mignolových, tak autora Christophera Goldena a kreslíře Bena Stenbecka. Z Hellboyova otce se totiž stal umělec tak produktivní, že by si v žádném případě nemohl dovolit každou svou knihu napsat i ilustrovat (což si díky bohům dovolit mohl kupříkladu u série Hellboy in Hell). Stejně tak není pravdou, že by se Mignola věnoval jen a pouze věcem spjatým s rohatým Anung un Ramou. Důkazem toho je přítomná série příběhů o jednonohém lovci upírů, který na počátku dvacátého století putuje světem za cílem polapení nemrtvého vraha své rodiny.

Prokletých zvonech dovedl hon za pomstou lorda Henryho Baltimora až do malé rakouské vesnice, nad níž se tyčí klášter se starou zvonicí. Právě onu zvonici a zvony v ní, stejně jako krev Haiga (upíra, jehož Baltimore pronásleduje) chce ke svým nekalým účelům využít jeden černokněžník, čímž se jak našemu hrdinovi staví do cesty dalšími zdrženími a komplikacemi (jejichž nedílnou součástí je armáda ve vampýry přeměněných jeptišek), tak mu v podstatě pomáhá polapením a uvězněním jeho úhlavního nepřítele. Kombinací zvonů, upírovy krve a popele mrtvé čarodějnice chce totiž ovládnout a podmanit si vesnici plnou obyvatel, kteří by poté takto prokleti splnili všechna jeho přání. Nu, a copak si většinou takoví černokněžníci a podobní pánové přejí ze všeho nejvíce? Nic menšího než vládnout světu. Lord Henry, jenž má zcela mimořádnou příležitost konečně polapit upířího zloducha, se nyní musí rozhodnout, jestli se jí okamžitě chopí, anebo bude riskovat opětovný nepřítelův úprk a pokusí se nejprve zastavit řečeného mága společně s čarodějkou, která byla krví a popelem znovu přivedena k životu, aby očarovala a proklela zvony, a umožnila tak ovládnutí vesnice.

Někteří tvůrci se přirozeně brání jakémukoli škatulkování jak jejich děl, tak sebe samých, a za žádných okolností by nepřijali výroky typu „á, to je typický Tarantinovský film“, anebo „toto je ryze Mignolovský komiks“. Ať už se jim to však líbí nebo ne, pravdou zůstává, že u většiny umělců (je nutno zopakovat, u většiny, ne ve stu procentech) se setkáváme minimálně s jedním rysem, jenž se opakovaně vyskytuje v každém jejich díle. Je to koneckonců pochopitelné, neboť každý jsme individuum, každý chápeme, myslíme a tvoříme trošičku jinak, a v neposlední řadě se neměníme tak často, abychom do děl nepromítali vždy alespoň jednu maličkou součást naší osobnosti, našich zálib, vášní, pohledu na svět, anebo názorů. U Mignoly tomu přirozeně není jinak. Kdykoli si jeden přečte komiks, se kterým měl Mignola něco do činění, musí si povšimnout všudypřítomné atmosféry nadpřirozena, okultních záležitostí, nacistických padouchů, anebo co se výtvarné stránky týče, sem tam nějakého stínu navíc (popřípadě hodně, skutečně hodně velikého množství stínů a temnoty). Baltimore sice samotným Mikem nakreslen nebyl, ale i tak zde můžeme šikovnou hru se stíny vidět v nejednom panelu, stejně jako u většiny jím ovlivněných komiksů. A řekněme si upřímně, není to jedna z jeho nejsilnějších stránek? Není ono odhalení pouze toho nejpodstatnějšího to, co nás na vizuální stránce Mignolových komiksů neskutečně fascinuje? Stíny dopomáhají záhadám a pocitu nejistoty a nadpřirozena. A i když jsou ony věci v knize Baltimore užity o něco umírněněji než, řekněme, v sérii Hellboy, jednoduše si jich nejde nevšimnout… tedy, pokud někdo nepozbyl i tu poslední špetku vnímání a pozornosti.

Na druhou stranu bychom měli pohovořit o Mignolově vynalézavosti a originalitě, neboť je autorem jak „klasickým“, tak mnohdy příjemně osvěžujícím až novátorským. V tomto případě mu nejde nepřičíst k dobru fakt, že pojal upíry jako takové zase o ždibíček jinak, než to bylo učiněno před ním. Podobně jako o vampyrismu-infekci ve svých knihách The Strain píší Guillermo del Toro a Chuck Hogan, Mignola  je spojuje s rozšiřujícím se morem. A protože zde mluvíme o samotném Miku Mignolovi, musíme pochopit i jeho příměs v podobě faktu, že upíři jsou rasa mnohem starší než lidé, a ti jim v pradávných dobách sloužili jako základní složka potravy.

Po zvážení všeho výše vyřčeného tedy docházíme ke stejnému názoru jako u většiny z Mignolových děl (v tomto případě, zas a opět, v kombinaci s Goldenem), a sice že je to autor produktivní, autor versatilní a vynalézavý, ale zároveň je také spisovatelem a kreslířem do velké míry konzervativním a lpícím na tom, co on sám považuje za umění. A ptáte-li se na to, zdali by přítomný recenzent komiks Baltimore 2: Prokleté zvony doporučil ostatním čtenářům… nu, odpovídá „ano“. Ať už jste příznivcem a opěvovatelem Mignolovým či Goldenovým, fanouškem mystery/fantasy/horror žánru, anebo vás jednoduše zaujal první díl série, proč si na chvíli neodskočit do roku 1916 a nepozabíjet si pár upírských jeptišek?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *