S Hildou do středu Země a možná ještě dál…

by Petra A. Kulagová

Hilda a Kamenný les (Paseka, 2017)
Luke Pearson

Je podzim. Pozdní pozdim a jediná jeho bezva část – to krásně poetické babí léto – je už definitivně za námi. Panta rhei. Vše plyne. Ale to znamená jen jedno: blíží se Mikuláš, Vánoce a konec prvního pololetí, tedy spousta příležitostí obdarovat jak sebe, tak případnou domácí drobotinu. A co je lepší, než další přírůstek do knihovničky? Pokud jste v poslední době nesledovali nové tituly anebo prostě stále váháte, tak  Hilda je zpátky do třetice všeho dobrého a ještě lepšího. Je to skutečně tak?

Již potřetí nás Luke Pearson bere na fantastický výlet do fiktivního severského městečka Trolberg, kde se po rozpačitých začátcích z předchozích knih Hilda zcela a beze zbytku zabydlela. Setkáme se se starými známými postavami jako je nezbytná Hildina maminka, Větvík, Tontu a samozřejmě přibydou nové a nové, protože lesy a jiné prostory Pearsonova světa podle všeho praskají ve švech všemi těmi bytůstkami, tvory a poděsy. S Hildou už jsme se podívali leckde, ale tentokrát nás tahle malá průvodkyně vezme hlouběji pod povrch. Sejdeme ze sluníčka do temnějších zákoutí Trolbergu a to to, jako vždy, začalo tak nevinně..

Bylo by příliš snadné napsat, že je Hilda věrna své tradici a je stejně bezvadná jako ty předchozí, ale ačkoliv je tomu je přesně tak, zároveň má třetí Hilda něco, jakýsi podtón, který mne u knihy trochu ruší.

Podívejme se na to tedy blíže: Lukea Pearsona už netřeba představovat. Jeho jméno už dávno není neznámé, jeho kresbu si nespletete s ničím jiným. Kde je tedy rozdíl?

Možná je to fakt, že Kamenný les porušuje zaběhlou koncepci knihy a místo obvyklých dvou povídek v jedné knize nám tu naopak Luke servíruje půlku jednoho rozsáhlejšího dobrodružství. Takže zatímco jsme byli zvyklí na dvě svižné, barevné a živé kapitolky s uzavřenou pointou, tady stejně svižně přečteme napínavě plynoucí děj, abychom na konci nenašli uzavřeny konec, ale naopak velmi záhadný a zneklidňující závěr, který nás bude nechávat v napětí až do doby, kdy Pearson Kamenný les dokreslí.

Stejně tak je zde porušeno i jiné pomyslné pravidlo, které celé Hildě přidávalo jakéhosi dětského, fantaskního půvabu a to zdánlivá banalita, že dospělácká část Hildina světa uznává existenci “nadpřirozené” roviny jejich reality a tím jí v podstatě ubírá právě tu hravou záhadnost a zařazuje ji na roveň všednosti. Ano, uznávám, můžete namítnout, že nikdo z dospělých nikdy neřekl:” Ale Hildo, trollové nejsou. Nebuď jako malá,” ale stejně, že ve vás trošku hlodal červíček, zda to není hra její imaginace? Jako taková ta kolektivní dětská fantazie, kdy vám banda dětí běhá s klackem kolem baráku v jakési podivné,  neuvěřitelně komplikované hře s vymyšlenými pravidly, které všichni respektují a berou smrtelně vážně.

(A čistě subjektivní porušení Hildina kouzla je už prostý fakt, že Hilda samotná se tu začíná projevovat jako skutečné dítě. Ano, znovu slyším: “Ale to dělá celou dobu, vždyť JE dítě!” To ano, chodí do školy, do skauta, s kamarády ven a každý z ní má radost, z malé rozumbrady. Ale teprve ve třetí knize se i u ní projevuje ta odvrácená strana dětství- odmlouvá mamince, lže, odporuje, uráží se a v jednu chvíli je až nepatřičné drzá. A ačkoliv argument toho, že Pearson kopíruje rostoucí věk a s ním se stupňující rebelii, pro mne osobně je to tak velký zvrat v charakteru postavy, že to má hlava stále ještě zpracovává.)

Jako nechápejte mne špatně, Hilda je stále stejně skvělá, ztřeštěná a naprosto boží. Co do vizuální stránky se též žádná změna neudála a Pearson své linky a čáry drží pevně v rukou. Jedinou odchylkou je snad jen barevnost, která se v pomyslné druhé půlce knihy láme z jásavých barevných mozaiek drobných panelů do šedo-hnědých tónů, které ovšem souzvučí s dějem, takže ačkoliv nám ty barvy mohou v tom nezvykle pochmurném prostředí chvíli chybět,  mají zde své místo.

S dětskou dušičkou Hilda souzní stejně libozvučně jako ty první a ačkoliv by mohl mít některý menší čtenář/posluchač potíž se sledováním panelů na některých zběsilejších stranách, baví to malého fanouška stále náramně a tam, kde já trnu hrůzou, co bude, tam je mi v odpověď uchechtané “Jéžiš, to je sranda!”

I když to vypadá, že celý článek brblám nad tím, jak je to blbý, ale Hilda je i  nadále bezvadným příběhem a dobrodružstvím s více než atraktivním vizuálem a vaše děti ji budou milovat jako ty předchozí. V důsledku vzato ji nadále miluju i já, jen už pro mne Hilda není tou boží holčičkou, co tehdá. Ale místo u mne bude mít vždycky. A i u vás by měla.

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze se štítky , a jeho autorem je PAK. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *