Neuvěřitelné příběhy, aneb jak má vypadat diverzita

by Sebastian Komárek

Hellboy: Neuvěřitelné příběhy (Comics Centrum 2018)
Mike Mignola, John Cassaday, John Arcudi, Eric Powell, Ron Marz, Jim Starlin atd.

Když tak jednou mistr Mike Mignola odcestoval do Prahy, aby dohlížel na natáčení filmového zpracování Anung un Ramy, svého rudého dítka, jeho papírovou verzi na osm čísel půjčil jedněm z největších ikon komiksového průmyslu. Výsledek jejich snažení (a nadšení) se nyní v podobě tlusťoučkého sebraného vydání dostává do rukou i českým čtenářům. Jak si s Hellboyem poradili? A byli vůbec schopni Mignolu se vší úctou k jeho výtvoru zastoupit?


Každá lidská bytost, která se alespoň okrajově zajímá o komiksy a jejich adaptace do jiných médií, by měla vědět, že většina nejpopulárnějších hrdinů (Batman, Superman, Wolverine, atd.) jsou do veliké míry kolektivním duchovním majetkem mnoha tvůrců a čtenářů (i když ve skutečnosti samozřejmě patří megakorporacím jako jsou DC nebo Marvel Comics). Od jejich zrodu na titulech pracovaly mnohdy stovky umělců, ať už se bavíme o spisovatelích a komiksových scénáristech, anebo o kreslířích a těch, jež se starají o obtahování inkoustem a finální vybarvení. Každý z nich měl přirozeně svůj vlastní pohled na věc, ať už do větší nebo menší míry ovlivněn svými předchůdci, nebo zcela originální a dříve nevídaný. Nu, a jednotliví fanoušci mají poté své oblíbené spisovatele a kreslíře, jejichž verzi daných příběhů nebo protagonistů staví na nejvyšší laťku. Někdo upřednostňuje úplně první komiksy o Batmanovi, kde maskovaný ochránce spravedlnosti vystupoval jako veselý chlapík typu Adama Westa, někdo jiný si raději přečte o něco temnější příběhy osmdesátých a devadesátých let (jako jsou kupříkladu The Killing Joke od Alana Moorea a Briana Bollanda, nebo The Dark Knight Returns Franka Millera a Klause Jansona). Třetí čtenář zase nedá dopustit na modernější pohledy na Temného rytíře (dejme tomu ty od Scotta Snydera a Grega Capulla, anebo Toma Kinga, batmanovských ikon posledních několika let).

Na druhou stránku zde máme však postavy, jež si budeme pravděpodobně do konce věků spojovat jen s jednou jedinou osobou (ať už danému umělci právně patří nebo ne). Protagonisty, které někdo vymyslel, sám o nich psal či je kreslil (někdy také obojí najednou), a i když poté od projektu odstoupil, aktivně se podílel na vzniku dalších dobrodružství svého literárního dítka alespoň radami a doporučeními. V tomto druhém případě snad jen málo lidí pomyslí na jakoukoli jinou postavu, než je Hellboy Mikea Mignoly – syn ďábla, vychován lidmi k tomu, aby svůj život zasvětil boji s temnými silami, démony a armádami nacistů. Mignola na sérii Hellboy pracoval po dlouhou dobu jako scénárista i jako kreslíř, a nedlouho po svém vzniku se z „rudocha“ s upilovanými rohy stala jedna z nejpopulárnějších komiksových postav vůbec. A jak to v takovýchto případech bývá, objevil se nejeden umělec, chtějící ztvárnit ikonu tohoto typu po svém, a ukázat ji čtenářům z vlastní perspektivy. Nu, a když nevezmeme v potaz Mignolův pozdější odchod do kreslířského pozadí (a zčásti i scénáristického), kdy mu s Hellboyem začalo „pomáhat“ více a více umělců, dostalo na počátku jednadvacátého století několik spisovatelů i kreslířů možnost si to s Anung un Ramou vyzkoušet. Stalo se tak v čase, kdy musel Mike odcestovat do Prahy, aby dohlížel na natáčení filmového zpracování svého uměleckého díla. Výsledkem byla osmidílná série nazvaná Hellboy: The Weird Tales (Hellboy: Neuvěřitelné příběhy), později sebraná do dvou paperbacků nebo jednoho hardbacku.

Neuvěřitelné příběhy jsou tedy vskutku sbírkou široké palety stylů, ať už se jeden zaměří na scénář nebo na vizuální zpracování. Samozřejmě zde máme na prvním místě typicky „Hellboyovské“ hororové příběhy, z nichž na nás Mignola dýchá i z pozice pouhé inspirace – děti unášející Baba Jaga, mimozemská duše-požírající entita zápasící s ektoplazmatickým Johanem Kraussem, anebo povídání o posedlé holčičce, která jako by vykráčela z Vymítače ďábla. Jinak tomu přirozeně ani být nemohlo. Ať už se o to daný umělec snaží anebo ne, Hellboyův stvořitel si do jeho interpretace vždy najde alespoň malinkou a sotva viditelnou cestičku. Někdy je onen vliv zřejmý ze slovy nepopsatelné atmosféry, jindy se dokonce setkáváme s narážkami a odkazy na události zasahující do širšího rámce protagonistovy životní cesty (jako příklad nám poslouží zjevení pekelné koruny v plamínku narozeninové svíčky). Na druhou stranu svazek obsahuje komiksy odlehčenější, které se svým humorem a zábavnou nadsázkou staví do juxtapozice k lovecraftovským chapadlům a hordám nemrtvých – potěší například epizoda z Hellboyova dětství, v níž musí vyřešit problém se zmutovaným pejskem, anebo přeroztomile zpracované povídání o problémech s automatem na sodovku a gremliním stážistou Úřadu paranormálního výzkumu a obrany. Nepočítáme-li Lobstera Johnsona v retro stylu „Golden Age“ komiksů, je to právě ten druhý typ, který do svazku vnáší něco nového, něco u Hellboye do počátku jednadvacátého století nevídaného (i když nesmíme zapomenout na to, že i sám mistr Mignola je schopen humoru).

Co se kresby týče, i tady čtenáře potěší (a nejednou i překvapí) příjemná diverzita, sahající od mignolovského do stínu zahaleného minimalismu, přes kresbu inspirovanou japonskou obdobou komiksu, až po „cartoon“ kresbu, jež jako by vypadla ze seriálů jako je Batman: The Animated Series. Tu a tam jsou vloženy pin-upy z per a štětců slavných kreslířů, tvořící intermezza mezi povídkami samotnými. Čtenářova zkušenost (a radost) se tak prodlouží ještě o něco více, když si po pěti minutách uvědomí, že „pořád ještě čučí na jednu a tutéž stránku“.

Sečteno a podtrženo, tato sbírka, lehce připomínající Melouchy obohacené komiksovou kresbou, by v žádném případě neměla chybět v knihovně byť jen jediného Hellboyova fanouška (a na své si přijdou i ti, kteří Mignolu na svém seznamu oblíbenců na první místo nekladou), i kdyby to mělo být jen pro dokonalé zpracování vazby a obálky. Kniha Hellboy: Neuvěřitelné příběhy totiž dokáže udělat hned několik věcí najednou: zažene hlad po Mignolovi, přinese napětí a zábavu, a v neposlední řadě vykouzlí úsměv na rtech.

Jako dodatek by recenzent chtěl vyjádřit svůj smutek a pocit nesmírné ztráty nad nedávným odchodem Jana Kantůrka, dvorního překladatele Mikea Mignoly, Terryho Pratchetta (ti dva teď zcela nepochybně vedou sáhodlouhé přátelské debaty se Smrtěm) a příběhů o Conanovi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *