Musíš věřit Tyleru Durdenovi

by Petra A. Kulagová

Klub rváčů 2: Gambit poklidu (Crew, 2016)

Charles Michael Palahniuk. Chuck, chcete-li. Chuck Palahniuk, bývalý novinář, esejista, spisovatel, jedno z výrazných jmen americké postmoderní literatury. Když jsem ve svém minulém článku psala, že “kdo nemá doma alespoň jednoho Gaimana, jako by nebyl”, šla jsem na jistotu, protože to je jméno, kterému se i sporadický zájemce o daný okruh literatury prostě nevyhne.  V tomto případě už si ale tak jista nejsem. Ne, nepochybuji o tom, že jméno Palahniuk znáte. Minimálně ze souvislostí, které by se daly shrnout větou: “Natočeno podle stejnojmenné knihy Chucka Palahniuka”. Ano. Klub rváčů. Alfa a omega postmoderní literatury na konci druhého tisíciletí. Poprvé vyšla v roce 1996 a pořádně to vlastně nečekal ani autor sám, protože knihu psal jako rebelii, znepokojivou a ještě více pobuřující recesi vydavateli, který mu předešlou knihu odmítl vydat jako příliš kontroverzní. Tak Chuck napsal Klub rváčů a světe div se, prošlo to.

20161101_0216421

1996 – v Americe vychází kniha Fight club a je to úspěch nad úspěch a to dokonce takový, že v roce 1999 následuje filmové zpracování. Brad Pitt a Edward Norton pod taktovkou Davida Finchera. Netřeba se rozepisovat, tuhle část známe všichni. Tuhle kinematografickou část. Film se sice s takovým nadšením ze strany kritiků nesetkal, ale to mu nezabránilo stát se kultem a ještě více zvednout prodeje knihy, která se v roce 2000 dočkala i své české mutace. Jestli všichni známe i tu literární část, za to už bych ruku do ohně nedala. Nedávno jsem měla nešikovnou příhodu v kuchyni a většina puchýřů už zmizela, tak bych si to nerada připomínala.

Kde jsme to byli? Ano, Klub rváčů. 1996. Čas plynul, kolem knihy a filmu bez dalšího přispění dále bují ten rebelantsky anarchistický duch jako tehdá a žije si vlastním životem. A mezitím, jakoby mimochodem, uplynulo dvacet let a kult je tady zpátky.

Chuck Palahniuk vytáhl svou minulost a sepsal nový Klub rváčů – tentokrát v komiksové podobě. Čímž naplnil snad všechna myslitelná média, když vezmeme v potaz, že v roce 2008 jako první na světě uvedlo Činoherní divadlo v Ústí nad Labem jeho román jako divadelní hru.

V okamžiku, kdy byla v plén vypuštěna informace o pokračování, zvedla se vlna ohlasů a svět se rozdělil na dva tábory. Ti, co se těší jako malá děcka a ti, co se jako malá děcka bojí, jaké to bude.

20161101_0048551

A v tuto chvíli bych udělala malou pauzu a poznamenala, že jestli mezi vámi, čtenáři, zůstal jediný, kdo nečetl román ANI neviděl film, může jít v tuto chvíli dělat cokoliv jiného. Ano, ty. Pokud  sis řekl, že oukej, když už to teda vyšlo v obrázkové formě, že se do toho pustíš a podle toho, zda tě to chytne nebo ne, si dočteš či dokoukáš předchozí příběh, prosím, nedělej to. Nedá ti to nic dobrého. Tento komiks není adaptace již známého díla, ale přímo na něj navazuje a reaguje. Budeš na to čumět jako péro z gauče a akorát tě to odradí od prvotního románu anebo, pokud ne, tak ti to úplně změní zážitek z jeho četby. Tak prosím..

20161101_0134221

První pravidlo Klubu rváčů… Ne. Takhle ne.

První pravidlo pro četbu Klubu rváčů 2: Četli jste nebo viděli jste Klub rváčů.

Jak jsem zrovna zmínila: komiks dějově navazuje na předchozí román a uvádí nás do doby deset let vzdálené od chvíle, kdy jsme vypravěče/Tylera nechali na střeše budovy s pistolí v ústech a s Marlou za zády.  Svět se změnil. Tyler už není, původní vypravěč pozobává pilule, aby Tyler i nadále nebyl a říká si Sebastian. A Marla? Marla je manželka, matka Sebastianova syna a hlavně znuděná žena, která toužebně vzdychá po Tylerovi, který ji tehdá vyšukal zpátky k životu. A tak Sebastianovi tajně vyměňuje psychofarmaka za cukříky a roztouženě vyčkává…

20161101_0047341

Zápletka jednoduchá a dala by se shrnout do triviálního “za vším hledej ženu”. Jenomže to by to nebyl Chuck, aby si na nás něco nevymyslel.

Už od začátku nám Cameron Stewart ve své kresbě dává mimovolně, jen tak mezi řádky najevo, že v tom podivném tragikomickém příběhu o nespokojené paničce a psychicky labilním manželovi nejde vůbec o to odhalit, že Tylerův projekt Devastace si nadále žije svým životem a že má mooožná prsty v únosu jejich syna a že ani se zmizením Tylera to není tak jednoduché, jak si myslíme. První větší náznaky, že děj se vyvíjí trochu jinak nám možná dojdou, jakmile se na scéně opět objeví Bob s jeho zpocenými visícími kozami, které jsou tak obrovské, že si vzpomeneme na velikost Boha. A my zasvěcenci víme, že neslavně zhynul už před dvaceti lety v knize.

…his name is Robert Paulson…

Pak už se ty momenty jenom kupí a kupí a komiks začíná být sebereflexivní, sebekritický, sarkastický a místy až metafyzický. Chuck ve své sebereflexi ovšem nereaguje na komiks jako takový, ale na celou tu situaci, na ten kult, který se kolem románu a filmu vyvinul. A aby to nebylo tak chladné, reaguje na to osobně a částí komiksu nás provází jako jedna z postav – ztělesnění sebe sama.

20161101_0048341

Spoustě lidí se tento styl vyprávění a vůbec ten způsob, jakým Palahniuk komiks pojal, nemusí vůbec zamlouvat. Ale víte co? Je mi to jedno. Já ho žeru. Jsem možná i ráda, že to nepojal jako plnohodnotné pokračování toho dvacet let starého románu. Ať už si je Klub rváčů nadčasový jak chce, ať inspiruje nové a nové lidi ke kdovíčemu, Chuck nám stárne. Nemyslím to ve smyslu toho, že by mu padaly vlasy a začal používat plastové příbory. Dvacet let je dlouhá doba na to, aby se člověk posunul životně, myšlenkově a názorově zcela do jiné dimenze než tehdá, když jako třicetiletý, rozjuchaný mladík napsal satirickou kritiku společnosti, do které zrcadlil všechny své životní zkušenosti a názory.

Slyšeli jste někdy o “Naughty Santa rampage”? Dneska se to pořádá pod názvy jako Santacon či Santapalooza nebo podobnými. Původně to byla akce party lidí převlečených za Santy, co se opíjeli, vyváděli výtržnosti a obecně řádili. První takovou vánoční jízdu uspořádala skupina Cacophony society (krom hromady dalších vylomenin) a ejhle, kdopak nám to nebyl členem? Jasně, že mladý Chucky. Napůl ilegální parta mladých lidí lačných po nekonformních zážitcích, nepřipomíná vám to něco?

Ale to bylo před dvaceti lety, v jiné době. Ve třiceti je téměř každý člověk plný protispolečenských postojů, rozverných rebelantských myšlenek a šije to s ním jako s pytlem blech. A s takovým rozpoložením se vám to snadno píše o ilegální, poloteroristické buňce uprostřed USA, která se snaží položit ekonomický kapitalismus a s ním i lidský materialismus na lopatky.

Kdyby to napsal dnes, asi bychom mu už tak snadno neskočili na lep. Dvacet let je dlouhá doba na to, aby mohl bez zaváhání navázat tam, kde Tylera/Sebastiana nechal a je dobře, že se o to v podstatě ani nepokusil. Místo toho si z nás v podstatě vystřelil. Někteří se mohou ohradit tím, že je to teda pěkný idol, když tu v podstatě kope do svých čtenářů a vysmívá se jim, ale to ne. Nesměje se vám. Směje se celému tomu kultu, který vznikl kolem jedné, relativně útlé knížky. Směje se tomu, že jeden text dokáže tak ovlivnit masu lidí napříč generacemi. A ano, směje se vám, pokud jste jeden z těch, kteří si nechali vytetovat některé z pravidel Klubu rváčů na (ne)patřičná místa.

Pokud ovšem jste fanoušek a rozumný člověk v jednom, četbu si skutečně užijete. Ta gradace děje je tam tak skvělá, až mi je líto, že to u nás též nevyšlo v sešitové verzi jako v US, protože si docela umím představit, že musel být skutečně požitek napjatě, ano vyloženě napjatě čekat na nový sešit, kam to zase Palahniuk posune a příběh odstřelí do úplně nových rovin vyprávění.

20161101_0046541

Vizuálu se kresebně ujal Cameron Stewart a ačkoliv i zde byste se mohli ohradit, že tu nepředvedl nic, co bychom už neznali, charakter příběhu vystihl bezvadně. Kresba ke scénáři sedí, bojové a akční scény jsou ukázkové a úvodní strany kapitol jsou prostě božské! Parádně se popasoval i s celkovým duchem komiksu; ty detaily pilulek a okvětních plátků růží, které drze překrývají bubliny s textem, to všecko tomu dává trochu jiný rozměr, lehce a poťouchle naznačuje, že o tenhle příběh tady vůbec nejde, že to pravé poselství je jinde. Ale k tomu už si musíte dojít sami…

V době, kdy u nás vyšel Klub rváčů, mi bylo deset, takže jsem si do něj musela dorůst. Ale při tom čekání na “můj čas” toho vyšlo ještě dost dalšího, takže jsem se do toho pustila s mladickou vervou a dnes je Chuck Palahniuk mým idolem, mým zvěstovatelem a zprostředkovatelem absurdní a kontroverzní literatury plné sarkasmu, utrpení a zatrpklosti. A já ho zbožňuju. A jsem ráda, že Gambit poklidu pojal tak, jak tady leží přede mnou.

Je to lehce kontroverzní kniha, ale pokud tenhle celý humbuk okolo Klubu rváčů neberete smrtelně vážně, můžete si ji užít jako odlehčenou srandu, jako rozvernou reakci na dvacet let staré, pochmurné poselství budoucím generacím.

Sedmé pravidlo Klubu rváčů zní: Boj trvá, dokud je zapotřebí.

A tenhle boj už byl dobojován, smiřte se s tím.

20161101_0049241

Titul lze sehnat u všech dobrých knihkupců nebo přímo v e-shopu nakladatele.

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze se štítky a jeho autorem je PAK. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *