Dobrý den, jsem Albino a dnes budu vaším spasitelem.

by Petra A. Kulagová

Technokněží (Crew, 2017)
Alejandro Jodorowski, Zoran Janjetov

Alejandro Jodorowski. Spisovatel, scénárista, režisér, dramatik, mystik, filosof, mim, vizionář a bezedná studnice myšlenek a nápadů předbíhající svou dobu o celé eóny. Myslím, že v tomto případě je velmi zbytečné zabíhat do větších detailů, protože Jodorowského kytičkám se v naší české čtenářské zahrádce docela dobře daří a CREW v rámci Mistrovských děl evropského komiksu vysazuje další a další semínka, ze kterých ke konci loňského roku mu na MDEK záhonku vykvetlo další poupátko. Plné trní, mšic a jedu. Hle, Technokněží.

Technokněží jsou rozšířením u nás velmi kladně přijatého světa Incalu a přináší čtenářům hlubší vhled do technologického řádu, který svým vlivem přes “počítačové” hry ovládá miliony a miliony obyvatel vesmíru a skrze svou hluboce zakořeněnou a do jádra prorostlou zkaženost a nelidskost je v podstatě cíleně vede ke zkáze… Dokud se neobjeví on! Zrozen z násilí a nelásky, naplněn milostí, skromností a odpuštěním. Albino, nejmocnější bytost vesmíru se svou vizí osvobození a očištění řádu. A my sledujeme jeho cestu z chladné náruče rodiny do ještě chladnější náruče krvelačných sektářů, aby se skrze jámu lvovou propracoval až k bodu, kdy bude moci začít prosazovat své reformy a konečně naplnil své poslání.

Celou knihou se prolínají dvě dějové linie. V jedné sledujeme Albina a jeho trýznivou cesta do srdce kasty technokněžích, v druhé o nic méně strastiplnou cestu životem zbytku rodiny. Pracovně by se tyto dvě linie daly pojmenovat jako “Mojžíšovo putování” a “Justýna Alejandra de Sadeho”.

Jak nás v Metabaronech knihou provedli dva robůtci, v Technokněžích nás dějem také provede dvojice průvodců a to v podobě hlavní postavy, která v podstatě formou vyprávění zaznamenává životopis svůj a své rodiny a jeho malinkého, hlodavého mazlíčka, který víceméně jen pobízí k vyprávění a sem tam zachrání vesmír anebo alespoň Albinův život.

Technokněží jsou v podstatě memoáry zázračného chlapce, který ze sloty a chudoby skrze hnus, krev a špínu ke štěstí došel. Albino je jedním ze tří dětí, které se narodily Panefě, bývalému budoucímu vesmírnému orákulu. Jenomže jí její orákuloplány překazilo nešťastné hromadné znásilnění vesmírnými piráty, při kterém nejen přišla o čest, ale zároveň se stala nadšenou matkou jednoho šedého syna a nenadšenou matkou rudé dcery a druhého syna bledého jako tvaroh. Jelikož jí loupežníci udělali čáru přes rozpočet vlastní budoucnosti, rozhodla se přizpůsobit vzniklé situaci a zasvětit svůj život získávání majetku, aby si  mohla najmout žoldáky a pomstít svůj věneček tím, že nechá každého jednoho piráta vykleštit.

Albino, který neměl u matky na růžích ustláno, trávil dny uklízením a tvrdou dřinou a v těch vzácných volných chvilkách se utápěl v počítačových hrách, až zjistil, že má pro toto odvětví nenadálý cit a nadání a proto by se chtěl stát členem sekty Technokněžích a podílet se na tvorbě her a zlepšováním života ve vesmíru vůbec. Kniha obsahuje sedm původních francouzských sešitů a každý sešit je dělený na dvě dějové linky. Od začátku knihy sledujeme všecko – vyprávění začíná úplně na nejzazším začátku  – tedy od inkriminovaného zneuctění krásné Panefy, kde je dějová linka ještě jednotná, do dvou rovin se rozděluje až postupně, v okamžiku, kdy Albino vyjádří své přání učit se na technokněze a Panefa mu na to ve slabé chvilce kývne. V tomto okamžiku se cesty dysfunkční rodiny rozdělují a my sledujeme v jedné filosoficko – mystické lince osudy Albina při jeho cestě za snem a v druhé, poněkud živočišnější, lince zase cestu Panefy na jejím putování za pomstou. A neměla by tahle bichlička na 400 stran, stejně tak by to nebyl Jodorowski, kdyby šlo jejich putování jako na drátkách…

Jak již bylo lehce naznačeno, obě dějové linky se neliší jen obsazením, ale také celkovým laděním příběhů. Zatímco Albinova linka je jakousi meditativní kritikou společnosti, futuristickou satirou na kapitalismus a konzumní způsob života, Panefinu linku bychom mohli pojmenovat jako lehčí odvar de Sadeho Justýny ve sci-fi kulisách ujetého vesmíru. Zatímco Albino putuje z jedné instituce do druhé a zažívá zejména duševní muka a rozčarování, Panefa a její rodina je stále a stále fyzicky napadána, ve většině případů poměrně sexuálně.

Ačkoliv příběh koncepčně zapadá do světa Incalu a Metabaronů, tak stejně jako Metabaroni působí poněkud jednodušeji k sofistikovanějšímu Incalu i Technokněží vedle těchto knih působí sice jako futuristický, ale manýristický, lehce bezzubý bráška.

Albinova dějová linka je rádoby duchovně povznesená, ale skrz naskrz prodchnutá naivitou okořeněnou poměrně nesympatickým hrdinou, který jako rybka proplouvá skrze všechny problémy, ze kterých ovšem nemá čtenář ani chvilinku pocit, že by mohly Albinovi způsobit jakékoliv potíže, protože, při vší skromnosti, je to nejtalentovanější a nejbrilantnější mysl v celém širém vesmíru, jak nám neustále připomíná, abychom na to, nedejpaleobože, nezapomněli. Na to, jak je celá sekta technokněžích líčena jako korupcí prolezlá, ale všemocná a vysoce nebezpečná instituce, za celou cestu k vrcholu se Albino nestřetne s nikým skutečně nebezpečným, někým, kdo by se s ním mohl zdaleka měřit. Je to takový ten pocit, jako když hrajete počítačovou hru se všemi dostupnými cheaty a během chvilenky vás to přestane bavit, protože vás sice nemůže nikdo zabít, ale právě proto, že vás nemůže nikdo zabít, prošinete si to hrou až na konec, aniž byste čelili jediné výzvě.

To z druhé linie dělá nepoměrně zajímavější součást knihy, jelikož se toho v ní děje bambilionkrát víc, i když v takových scénách, že se prostě nepokrytě smějete a neuvěřitelně se bavíte, ačkoliv je to ve své podstatě pitomé od sklepa až na půdu. Je to přesně v Jodorowského duchu. Je to komplikované, je to překombinované, epické, plné velkých slov a vzletných prohlášení, projdete při tom hromadu bezvadně koncepčně vymyšlených světů, ale všecko je to v kulisách vesmírné soap opery vyprávěné jazykem tak opisujícím, novotvarným, vzletným a zcela jednoduše ukecaným, že máte pocit, že jeden sešit čtete čtrnáct dní.

Jak mne Metabaroni bavili pro jejich styl, pro tu karikaturní podobu se středověkými eposy, s velkými rodinnými ságami, tak Technokněží mi přijdou příliš rozkročení mezi dvěma rovinami, že ve výsledku ani jedna příliš nefunguje. Z knihy mám pocit, že Jodorowski chtěl na pozadí epického vyprávění zachytit ještě větší část vesmíru, než v předchozích knihách (množství procestovaných planet, ras, soubojů, útěků..), ale ve své podstatě je v příběhu tak málo skutečně činných postav, že ten vesmír prostě působí… prázdně. Ano, Albino má za sebou své pěti set tisícové stádo osvícených studentů, ale z jejich jednohlasých promluv stejně nemáte ten pocit, že byste je mohli počítat jako účinkující příběhu, že je to jen jakýsi inventář Albinovy archy. Stejně tak se doprovod Panefiny skupiny mění, míchá a mizí tak rychle a nevýznamně, že máte ze spousty postav pocit, že by ty panely byly prostě jen moc prázdné.

Ačkoliv jednotlivé scény jsou ve své podstatě zábavné, celé je to příliš velké, příliš vážné, abych to dokázala brát s lehkovážností a nadhledem jako filmy typu “Žraločí tornádo” a jiná podobná díla bez vyššího smyslu. V Technokněžích ta touha po vyšším smyslu příliš vyčumuje z každého panelu. Neupírám knize její kouzlo a to typickou jodorowskou psychomagii obrazu a slova, ale pro mne tu příliš hraje na populistickou strunu oproštění se od moderních technologií, co nám užírají mozek, aby  se to dalo přehlédnout a užít si jen ten utopický sci-fi příběh. Příliš věcí je vyzrazeno příliš doslovně, aby mohl čtenář vůbec zapojit fantazii. Například mojžíšovská analogie z knihy čpí tak silně, že by ji tam našel i absolutní ignorant i bez toho, aby se hlavní postava na každé druhé straně označovala za paleoMojžíše, který vede své žáky do země zaslíbené.

Kresba Zorana Janjetova je pro mne též taková… obtížná. Nechápejte mne zle, je to perla. Cítím z něj určitý podprahový počitek Moebia, množství detailů je dechberoucí, ale to příliš přebíjí ta digitální slupka s její čistou, umělou barevností a poněkud uniformními postavami, které vám poskytnou různé pohledy na jeden a ten stejný typ člověka, který se odlišuje jen počtem končetin a barvou kůže. Všichni mají stejné plné rty, ženy stejně plné dekolty, muži stejně plné mezinoží, všichni dokonale kudrnaté či brilantně lesklé, vyžehlené vlasy. Z mužských a ženských postav čiší jakási podpovrchová podobnost. A taky tu najdete nejošklivější mimina od dob středověkých fresek.

Neupírám Janjetovovi jeho um a talent, protože ten člověk umí a na svou dobu ta kresba musela být jeden z vrcholů, stejně tak jako k příběhu bezvadně pasuje a sedí. Jenom to prostě není můj šálek. Po Gimenezově Metabaronech je to pro mne příliš velký šok, nebe a dudy. Digitální kresba mne nikdy příliš nechytla, působí na mne jaksi chladně a neosobně, ačkoliv k futuristickému, technickému duchu Technokněžích prostě pasuje.

A konec, konec mne ve výsledku zklamal asi nejvíce.. upřímně mne u srdéčka zamrzelo, že Jodorowski tu svou epickou trudnost nedotáhl do konce a celou knihu uzavřel tak, jak ji uzavřel.

Jak to shrnout? Alejandro Jodorowski je obdivuhodný pán s brysknou myslí věčného mládí, který si své místo v komiksové historii nezpochybnitelně zasloužil,  stejně tak i jeho Technokněží mají v edici mistrovských děl svou nárokovatelnou hodnotu, ale zároveň toho tento pán napsal mnoho lepšího, takže Technokněží si svou pozici na polici budou muset pečlivě hlídat, než je vyšoupne něco, co si tu mezeru zaslouží více, než oni. A že to nebude těžký boj.

Ještě kratší shrnutí by se dalo vyjádřit čistě procentuálně: 65%.

Incal byl bezkonkurenční, z Kasty metabaronů jsem byla poměrně nadšená, takže Technokněží byli jasná volba. Nicméně z toho vylezla reklama na Old Spice, kde se Terry Crews nejprve vyfoukne a následně transformuje na motorku se sajdkárou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *