Azzarellův a Bermejův Ledger se vrací

by Sebastian Komárek

Joker (BBart, 2017)
Brian Azzarello, Lee Bermejo

Lidstvo se bavilo a vzdělávalo příběhy o hrdinech už od úsvitu jazyka jakožto komunikačního prostředku. Ať už mluvíme o našich nejstarších předcích, vyměňujících si u večerního ohně dobrodružné zážitky, anebo o národech typu Anglosasů nebo Vikingů, poslouchajících ve svých dlouhých dřevěných domech básníky pějící ódy na panovníky před nimi, jedna z věcí, schopna posluchače ohromit nejvíce, byl právě onen archetyp hrdiny. Na jihu poslouchali o Herkulovi, na severu o Sigurdovi, do Anglie se s germánskými kmeny dostal Béowulf. Hrdinové byli, jsou a budou. A přeci jsme se jako lidstvo nikdy nemohli ubránit dobře známému vtíravému nutkání být fascinován jeho protivníkem, nepřítelem, jeho „arch-enemy“… jednoduše antagonistou, „záporákem“. Jistě, Béowulf byl borec, ale co takový Grendel? Obrovská, trollu podobná nestvůra, pochutnávající si na nebohých Dánech v potemnělém Heorotu. Ano, Sigurd byl mazaný, ale co Fáfnir? A co později? John Milton byl jeden z prvních, kdo udělal ze Satana sympaťáka. Posuňme se ještě o dost dále: profesor Moriarty. A ještě dále… Drákula, Šmak, atd. A kdo by, u všech všudy, nezbožňoval postavy typu Darth Vadera nebo lorda Voldemorta? Přiznejme si to. „Bad boys“ mají své kouzlo, často schopné zastínit kouzlo hrdiny samotného. A v naší době se to v nejednom případě (ve filmech pak o něco více než v komiksech) povedlo Jokerovi, úhlavnímu nepříteli hrdiny Batmana. Onen vyšinutý „princ zločinu“ se dokonce stal tak populárním, že o něm vznikl nejeden komiks, kde vystupuje nikoli jako záporák, nýbrž jako protagonista, o čemž se nyní mohou čeští čtenáři znovu přesvědčit díky dotisku komiksu Joker, u nás vydaného nakladatelstvím BBart.

Grafický román Joker autora Briana Azzarella a kreslíře Lee Bermeja, vydaný v USA roku 2008, nepojednává o nikom jiném, než o jednom z nejslavnějších padouchů DC univerza. A nezačíná nijak jinak, než Jokerovým opětovným osvobozením z nechvalně proslulého Arkhamského ústavu. Tentokrát se však nejedná o útěk plný krve, násilí a odlákání pozornosti v podobě vzpoury jeho „obyvatel“. Všemi oblíbený šašek prostě a jednoduše přesvědčil ty správné osoby o tom, že už není šílený, a tudíž ani hrozbou pro společnost, a tak je mu dovoleno vykráčet ven hlavní branou. Tam na něj, jakožto na krále gothamského zločinu, už čeká odvoz v podobě jedné z „malých ryb“: postradatelného zabijáka a zločince Jonnyho Frosta, který se chce navázáním obchodních i neobchodních kontaktů s Jokerem zviditelnit ve světě gangsterů. Netuší však, kam až sahá šílenství muže, jemuž se rozhodl dělat šoféra a pomocníka, a jak daleko je ochoten zajít, jen aby dosáhl svých cílů. A to obzvláště v tom případě, kdy mu v době jeho nepřítomnosti na svobodě někdo „vyfoukl“ všechny peníze a většinu možností, jak si je opět „vydělat“. Naskytne se mu tedy jedinečná příležitost na vlastní oči sledovat, jak vypadá život „krále“, a to jak v branži, tak ten „osobní“. A jaký dopad to bude mít na Jonnyho Frosta samotného? Je Joker schopen mít přátele? Věrné pomocníky a partnery, kteří by přežili déle než několik týdnů? Nu, to si budete muset přečíst sami.

Azzarellův a Bermejův Joker byl v době svého vzniku bez nejmenších pochyb ovlivněn všemi opěvovaným hereckým výkonem Heatha Ledgera v Temném rytíři, a lze to vidět nejen na padouchově fyzickém vzezření na stránkách komiksu (jizva od ucha k uchu a dlouhé, rozcuchané vlasy hovoří samy za sebe). Princ zločinu je zde totiž velice, převelice temným a zhýralým anarchistou, jednajícím v každé situaci zdánlivě chaoticky a bez jakýchkoli racionálních důvodů či pohnutek (nikoho samozřejmě nepřekvapí, že tu a tam to ten důvod má), přičemž si mezi svými kriminálními epizodami z plna hrdla vychutnává tuny drog, alkoholu, krevet, a v neposlední řadě i nějakou tu Harley Quinn. Poslední položky na seznamu jsme však ve filmu Temný rytíř pochopitelně vidět nemohli, a proto se dá komiksu tento chytrý obchodní tah snadno odpustit (i dnes se komiksové verze hrdinů i ne-hrdinů více či méně přizpůsobují jejich filmovým adaptacím). Jednoduše z toho důvodu, že nám ukázal, co by asi tak Heathův Joker s největší pravděpodobností dělal „mimo záběr“. Co se týče „správnosti“ pojetí oné postavy, to už je na každém z nás, aby to posoudil a vyjádřil svůj názor, neboť Joker má tolik tváří a tolik podob, kolik tvůrců na něm za dobu jeho existence pracovalo. Někdo upřednostňuje veselého zelenofialového „Žolíka“, někdo Jokera typu Jacka Nicholsona alias gangster ze třicátých let, jinému zas srdce pěje, když slyší hlas a božský smích Marka Hamilla. Nu, a někdo má svého Jokera rád syrového, divokého, anarchistického a… unaveného životem. Pokud si jej takto představujete vy, v přítomném komiksu naleznete všechno možné, jen ne zklamání.

V dnešní době vědy a extrémní touhy po vědění a poznání je o nějakou tu záhadu či tajemno nouze, a není proto ke škodě, když si můžeme vychutnat čtení o postavě tak záhadné, jako je Joker, jehož „origin“ je dodnes víceméně zahalen v mlze, a nic není oficiálně potvrzeno. Pomáhá také výše zmíněný fakt o množství tváří, podob a celkových zpracování, kterých se rozšklebenému psychopatovi dostalo. No a tým Azzarello/Bermejo je týmem osvědčeným, týmem zkušeným, a nakonec velice jednoduše řečeno, týmem velice dobrým a schopným. Výsledek je poté nadprůměrný. Joker je komiks svěží, neotřelý (jen tak trošičku inspirovaný Nolanem, jak už bylo řečeno), napínavý (a nejen tím, že asi každý z nás bude čekat alespoň na malinkaté „cameo“ černého pláště a špičatých uší), a v neposlední řadě nepochybně geekovsky uspokojující nejen pro fanoušky ledgerovského typu, ale i pro ty, co mají rádi Batmana a Jokera obecně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *