Agnes a dům plný divných lidí

by Petra A. Kulagová

Agnes a sedmý host (Paseka, 2017)
Kati Närhi

Být dospívající dívkou je těžké. Být osiřelou dospívající dívkou v péči tetičky ještě o fous těžší a pokud se tato opatrovnická tetička rozhodne vzít vás s sebou na týdenní výlet na ostrov poněkud excentrického pána, hraničí to už s čirým společenským peklem. I když se vám před pokojem promenádují lišky. Vítejte ve světě Agnes. A možná přijde i sedmý host…

Nakladatelství Paseka se na české komiksové scéně poměrně pevně zakotvila se svou produkcí komiksů pro všechny věkové skupiny, ale zejména pro více či méně odrostlé děti. Neznamená to však, že to jsou knihy primárně dětské, protože mnoho z těchto titulů si žánroví rodiče i nerodiče rádi dávají jako sladkou pauzu mezi všemi těmi násilnými, komplikovanými a ryze dospělými tituly, kterými zásobují trh ostatní nakladatelství. Pro Paseku je příznačné i to, že mnohé z produkovaných komiksů spojuje společná značka neohrožených hlavních hrdinek – modrovlasé třeštidlo Hilda, Reina Telgemeierová, Záleskautky, chystaná Ms. Marvel a teď Agnes. Která tvrdí, že se o sebe vždycky starala sama. Tak jak jí to šlo?

Agnes je takové normální děvče prodchnuté cynismem a k dokonalosti dotaženým nezájmem. Prostě to, co v sobě má zakódované každé pubertální děvče ( a chlapec) bez ohledu na to, zda mu rodiče zahynuli v katakombách Paříže za záhadných okolností. Osiřelá Agnes putuje po tomto neštěstí k babičce, od babičky k tetičce a s tetičkou pak na již zmiňovaný výlet na ostrov pana Orkolory. Ale jak se ukáže, nevybraly si toto opuštěné letovisko k návštěvě samy, takže se ve společenském sále Orkolorova zámku sejde skutečně vybraná společnost vysloužilé herečky, pastora bez oveček, pověrčivého doktora a není jasné, který z přítomných (včetně hostitele a služebných) je větší pošuk.

Kati Närhi je finská komiksová kreslířka a ilustrátorka, které už v zahraničí vyšly komiksy jako Tajemství kapradinového háje či Záhada černého močálu, ale českého překladu se dočkala právě Agnes a sedmý host, která v roce 2015 vyhrála cenu Finlandia v kategorii komiksů. Předchozí knihy se sice nominace dočkaly taky, ale nominaci proměnila právě až Agnes.

Severských komiksů u nás příliš nevychází a takhle z hlavy snad vytáhnu jen Muminky (Argo, 2009-2011) a Sojčáka (Argo, 2016). S Muminky mám jedinou zkušenost jen jako s televizními pohádkami, u kterých ovšem tehdá mé dětské srdéčko nedokázalo zpracovat tu zvláštní, lehce melancholickou atmosféru a byla jsem z nich kdovíproč smutná.  Se Sojčákem mám zkušenost naopak velmi dobrou, do tísnivé atmoaféry té nenápadné knížečky jsem dorostla a užívala si její dokonalé zpracování plnými doušky. Jak je to tedy s Agnes? Jakožto výtvor s finskou domovinou si zachovává pochmurnost a lehké fantastično, které je typické pro finskou literaturu obecně, příběh samotný je však hravý a netaktně vtipný, ačkoliv má pár hluchých míst, které celkový dojem poněkud kazí.

Agnes se postupně seznamuje s prazvláštním místem a velmi výstředními hosty, potkává svou platonickou lásku ze školy, zjišťuje, že ve vedlejším pokoji bydlí záhadný pan K, že Orkolorova sestra zemřela na jakousi nemoc a Orkolora sám je pěkně divný patron a samozvaný donchuán se záhadnými záměry. Potkává svou platonickou lásku ze školy, odhaluje tajemství své rodiny a smrti rodičů a mezi tím vším se dozví, že vypadá jako šilhavý mops.

Základní dějová linka je poměrně jednoduchá a ve své podstatě funkční, ale celkové stavění děje a oživující vsuvky mi přijdou ne úplně povedené a plynulému toku děje mohou trochu škodit. Kniha je plná záhadných či rádoby dramatických vsuvek a zmínek, které jsou ale buď objasněny tak rychle, že žádnou záhadnou atmosféru nestihnou ani vybudovat anebo naopak zapadnou a působí tak spíš jako příběhová vata pro oživení, která ve výsledku může spíše rušit.

Co do kresebné stránky může jednoduchá linka, modročerná barevnost a zvláštní karikaturní kresba postav někomu evokovat uhlazenější parafráze na kresby Tima Burtona, ale obecně ta barevnost funguje a k mysterióznímu příběhu puberťačky s permanentním výrazem absolutního nezájmu prostě sedí.  Kresba samotná působí místy schematicky, řazení panelů je občas trochu kostrbaté a postavy strnulé, ačkoliv mi osobně to k jejich afektovanosti i sedí. Ale zase to je občas i naopak a některé panely jsou vyloženě k zulíbání.

Celkový dojem z Agnes je takový… dvojaký. Věřím, že odrostlejší čtenáři si v napohled chladné Agnes, která kousavé poznámky sype z rukávu na každém kroku, najdou to své a bude je bavit. Ale také věřím, že to je příběh, který má pro zkušenějšího čtenáře dost slabých míst na to, aby si ho bez výhrad užil, ačkoliv vizuálně mne Agnes baví náramně. Z knížky je dost jasné, že Kati Narhi se snažila napsat odlehčené krimi pro dospívající čtenářstvo prodchnuté cynickým humorem a pokud nebudete příliš kritičtí, můžeme říct, že se jí to povedlo. Pokud ovšem budete hnidopíšci zjistíte, že soukolí příběhu není příliš dobře namazané a místy skřípe písek..

Ať už je to tak nebo tak, nejlepší postavou knihy je bezpochyby babička Ema. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *